Jarax a snejk mi přpomínají jednu pasáž z knihy od E.M. Remarque - Miluj bližního svého...no řekněte sami
- pro přiblížení příběhu - kniha pojednává o osudech uprchlíků před nacizmem, kteří utekli do Francie, aby neskončili v koncentráku
„Podívej se tam vpravo!“ řekl Kern. „Waser a Rosenfeld!“
Před obrovskými okny General Motors and Co stáli dva mladší muži. Byli nuzně oblečeni. Sáty měli ošumělé a byli bez plášťů. Diskutovali mezi sebou tak vzrušeně, že si ani nepovšimli Ruth a Kerna, kteří stanuli vedle nich. Oba bydleli v hotelu Verdun. Waser byl technik a komunista; Rosenfeld syn bankéřské rodiny z Frankfurtu, která bydlela ve druhém poschodí hotelu. Oba byli automobiloví fanoušci. Oba žili téměř ve vzduchu.
„Rosenfelde!“ řekl Waser zapřísahavě, „buďte aspoň teď na chvíli rozumný! Cadillac — budiž, pro staré lidi je dobrý! Ale co chcete dělat se šestnácti válcem? Ten chlastá benzín jako kráva vodu, a přesto není rychlejší!“
Rosenfeld zavrtěl hlavou. Fascinován hleděl do výkladní skříně, v níž bylo světlo jako za dne a kde se na desce v podlaze zvolna otáčel obrovský černý cadillac. „Ať žere benzín!“ pravil žhavě. „Je to žrout, budiž. Na tom přece nezáleží! Jen se podívejte, jak je ten vůz báječně pohodlný! Bezpečný a spolehlivý jako pancéřová věž!“
„Rosenfelde, to jsou argumenty pro životní pojištění, ale ne pro auto!“ Waser ukázal na vedlejší výlohu, která patřila zastoupení firmy Lancia. „Podívejte se na tohle! To je rasa a klasa! Pouhý čtyřválec, nervní, nízká mrcha, ale panter, když vyrazí! S ním můžete vyjet na domovní zeď, když chcete.“
„Ale já nechci vyjet na domovní zeď. Chci si zajet do Ritzu na cocteil-party!“ odvětil Rosenfeld klidně.
Waser přešel jeho námitku. „Jen se podívejte na tu linii,“ horoval. „Jede to po zemi jako přilepené. Šíp, blesk — osmiválec je podle mne už moc těžký.“
Rosenfeld propukl v posměšný smích. „Jak byste se chtěl dostat do takové dětské rakvičky, Wasere, vždyť je to auto pro liliputány. Představte si: je s vámi krásná žena v dlouhých večerních šatech, třeba z brokátu nebo z flitru, s drahocennou kožešinou, jdete od Maxima, je prosinec, sníh, břečka na ulici a tam vám pak stojí tenhle pojízdný rádioaparát — chcete se ještě víc zesměšnit?“
Waser zrudl. „To jsou nápady kapitalisty! Rosenfelde, snažně vás prosím! Vy sníte o lokomotivě, ale ne o autu! Jak se vám může líbit takový mamut? To je přece pro komerční rady! Ale vy jste mladý člověk! Chcete-li už něco těžkého, pak si spánembohem vezměte delaheye, to je rasa a svých sto šedesát udělá lehce.“
„Delaheye?“ Rosenfeld opovržlivě zafuněl. „Každou chvíli zaolejované svíčky, ne?“
„Vyloučeno, když s ním umíte správně jezdit! Jaguár, projektil, člověk je opilý už jen když slyší chod jeho motoru! Nebo, když už chcete opravdu něco jedinečného, tak si vezměte nového supertalbota! Hravě sto osmdesát kilometrů! To pak máte skutečně něco!“
Rosenfeld rozhořčeně vypískl. „Talbota? To bych tak měl něco! Tu káru bych si nevzal, ani kdyby mi ji někdo dával zadarmo. Vždyť ta má takovou kompresi, že se vaří už při městském provozu. Ne, Wasere, zůstanu u cadillaca —“ Otočil se znovu k výloze Generál Motors and Co. „Jen se podívejte na tu kvalitu! Pět let se nemusí otevřít kapota! Komfort, milý Wasere, ten dokáží jen Američané! Motor je svižný a nehlučný, ani ho neslyšíte!“
„Ale, člověče!“ vybuchl Waser, „já přece chci motor slyšet! To je přece hudba, když taková nervní mrcha vystřelí!“
„Pak si tedy opatřte traktor! Ten je ještě hlasitější!“
Waser pohlédl na Rosenfelda. „Poslyšte,“ řekl pak tiše, stěží se ovládaje, „navrhuji kompromis: Vezměte si mercedesku s kompresorem! Je těžká a přitom znamenitá! Ujednáno?“
Rosenfeld pohrdavě odmítl. „Na to mě nenachytáte. Nenamáhejte se! Cadillac, jinak nic!“ Znovu se pohroužil do černé elegance obrovského vozu na otáčecí desce.
Waser se zoufale rozhlédl. Přitom spatřil Kerna a Ruth. „Poslyšte, Kerne,“ řekl, „kdybyste si měl vybrat mezi cadillacem a novým talbotem, co byste si vzal? Talbota přece, ne?“
Rosenfeld se otočil. „Cadillaca, přirozeně, o tom nelze ani pochybovat!“
Kern se usmál. „Mně by už stačil malý citroen.“
„Citroen?“ Oba automobiloví fanoušci na něho pohlédli jako na prašivou ovci.
„Anebo kolo,“ dodal Kern.
Oba odborníci si vyměnili rychlý pohled. „Ach tak!“ řekl potom Rosenfeld velmi chladně. „Nemáte asi mnoho porozumění pro auta, co?“
„A ani pro autosport, viďte?“ dodal Waser poněkud zhnuseně. „Inu jo, existují lidé, kteří mají zájem jen o poštovní známky.“
„To mám,“ pravil Kern pobaveně. „Zvláště o neorazítkované.“
„Nu, pak tedy promiňte!“ Rosenfeld si ohrnul límec u saka. „Pojďte, Wasere, prohlédneme si ještě naproti nové modely Alfa Romeo a Hispano.“
Smířeni ignorantem Kernem, odešli svorně ve svých ošumělých šatech, aby pokračovali ve sporu o několika dalších závodních vozech. Měli na to čas — neboť neměli peníze na večeři.
Ne, teď vážně, příměr dokonalý, dobře jsem se pobavil Tome.