Né, že bych vás chtěl napínat, ale tento týden nemám čas na psaní esejí, proto takové promlky. Jdeme na PART TWO
V hangáru byla spousta vozidel. Drtivou většinu tvořili karavany a obytné vozy. Prostě Nizozemci.

Mj. tam stál i nějaký hodně starý Citroen, hoodně starý Austin a minimálně tři W124 v průměrném stavu. Jedna dokonce z Bosny. Na ostatní auta pod plachtou jsem se neptal.
Přistoupili jsme k e32. Rob (majitel) začal sundávat plachtu. Záměrně jsem mu nepomáhal. Stoupl jsem si opodál, založil ruce a čekal, jak auto zapůsobí. Jak plachta mizela z auta, v duchu jsem si řekl jednu věc. Prosím, ať na tom autě není žádný průser... Na první pohled totiž vypadalo skvěle. Začal jsem s obhlídkou vozu. Na autě bylo znát, že se s ním poslední dobu moc nejezdilo. Pavučinky, poprašek, nevyvětraný čmuch. Asi po 15 minutovém průzkumu jsem auto nastartoval. Motor měl velmi klidný chod. Řekl jsem Robovi, jestli se můžeme vydat na testovací jízdu. Jeho odpověď mě trochu zaskočila, i když jsem ho vzápětí pochopil. Řekl, že na jízdu samozřejmě můžeme, ale že vyparkuje sám, s vozem pojede on a až si budu jist, že auto chci, tak ho budu moct řídit. Vlastně proč ne. Sedl jsem si na místo spolujezdce a čekal, jak auto zapůsobí. Zapůsobilo na mě, jako úplně normální auto, a to bylo pozitivní. Následně jsem si auto vyzkoušel. Nizozemsko je placka, jeli jsme takovýma silničkama v poli s kvalitním povrchem. Jel jsme v klidu do doby, než mě Rob podruhé vyzval k tomu, abych si dal režim sport a víc to zešlápl. Zřejmě se chtěl skrz auto pochlubit, co mi vlastně prodává. O pár chvil později už mi gestem ruky dává najevo, že by bylo lepší zpomalit. Huff asi může říct víc, co ve mě vzbudí, když mě někdo pobízí k zešlápnutí pedálu na podlahu
Následně jsme se odebrali na přepis asi do 15km vzdálené vesnice. Vyřízení převozních značek a pojištění trvalo sotva 30 minut. Mezitím jsme si dali kafe, vyřešili biznis a popovídali si o dalších zálibách. Poté jsme se vydali zpět k hale, kde jsme nasadili převozky, rozloučili se a já se vydal za Martinem do Amsterdamu. Třešničkou na dortu byla téměř plná nádrž v autě. Litr benzinu totiž v Nizozemsku stojí v přepočtu 46Kč. Příjemný plus.

Poslední fotka majitele, po rozloučení z jeho auta:

Ani nevím, kolik přesně kilometrů to bylo do Amsterdamu, možná 70km. V každém případě, auto mi padlo hned do ruky, o čemž nasvědčovalo, že jsem měl čas na to si ještě smskovat s Martinem, kde se potkáme. Pro trochu autentičnosti, výpis zpráv:
Já (13:44): Můžeš začít zařizovat ubytování.
Martin (13:46): Kámo, tady je to úplně šílený. Každej tady hulí

Jak jinej svět. Takže to bereš jo? To je dobrá zpráva.
Martin (13:50): Vyzvedneš mě na hlavním nádraží, to bude nejlepší, zadej si adresu main train station, je to v centru a dá se tam v pohodě jezdit. Dej vědět, kdy tu budeš.
Já (13:53): Budu tam asi za 20min.
Martin (13:53): To né kámo

Tak 40, kdyz hned zaplatím

Já (14:08): Kokot. Musíš mi napsat tu adresu. Main train station mi to nebere.
Martin (14:14): Napiš Centraal station.
Já (14:20): Jsem tady. Stojím na místě taxi oproti hotelu Movenpick.
Poté jsme se šli ubytovat. Noc za 340Kč v Hostelu. Na Amsterdam super cena. Následně jsme šli zaparkovat auto na placené parkoviště. To je nejvýhodnější varianta. Nakonec byla ještě výhodnější (viz. níže). Po 70km v e32 jsme byl strašně naspeedovaný pokračovat v řízení. Chtěl jsem jet dál. Plán byl však jiný, a to podívat se po Amstru. To se nakonec ukázalo jako dobrý nápad. Zbytek dne jsme samozřejmě strávili kde jinde, než v těch Red light street. Chvíli jsem kroutil hlavou, jak je možné, že se něco takového toleruje ve vyspělé Evropě, ale pak jsem si řekl, že moje zem to není, a tak jsme si to užili. Večer to tam fakt ožije.....

.....
Plánovaný ranní odjezd ve čtyři ráno se samozřejmě nekonal. Devátá hodina, suchá ústa... Šli jsme se najíst a hlavně napít. Dorazili k parkovišti a v automatu chtěli zaplatit 8€ za parking. Jenže to po nás chtělo 24€

To nás docela štvalo, ale pak se objevil nějaký týpek z obsluhy parkoviště, vzal si kartu a že ať chvíli počkáme. Po asi 3 minutách vyšel a řekl, bude to stát 1€

A opravdu stálo

Zaplatili jsme tedy jedno euro a já už se nemohl dočkat, až otočím klíčkem a užiju si víc než 1000km, ve svém novém autě. Přišli jsme na parking, kde hrdě stála moje nová e32. Martin vkládá věci do kufru a já že nastartuju, ať se nám auto mezitím zahřeje. Otočím kličkem, startuju a ono nic... TO BE CONTINUED