Včera dostala holka nové zadní pneu a po dlouhé době se zase trochu projela.
S mým nájezdem je asi celkem jedno, jaké a jestli vůbec nějaké pneu na autě jsou, ale minimálně kvůli fotek bylo potřeba vyhodit zadní šípový vzor a sladit to důstojně s předkem.
Přední pneu jsem kupoval nové po renovaci Alpin, ale zadní jsem nechal původní, protože byly ve stavu nových. I teď mají pořád skoro 7 mm. Takže tyhle nové už zůstanou na autě asi navždy
.
Co se týče auta, tak mě mile potěšilo, že nastartovalo na první cuknutí klíčkem a na všech 12, převodovka taky na sobě nedala znát dlouhý zimní spánek a ani v interiéru jsem nezaznamenal nic, co by po 23 letech přestalo fungovat.
Jediný nemilý detail je klimatizace, kterou budu muset nechat zase po 3 letech trochu doplnit.
Každopádně stačilo pár km jízdy a hned jsem v duchu plánoval, jaký vymyslet delší výlet.
Úplně jsem zapomněl, jaké je to zavřít za sebou ty těžké dveře a úplně se uzavřít před vnějším světem. Člověk vidí, že se venku něco děje, ale nic neslyší, nic necítí, jakoby se koukal doma z gauče na televizi
.
Trochu jsem si musel zvyknout na to obrovské kormidlo a 2,3t hmotnosti, která má pořád potřebu se šinout kupředu bez nějaké větší známky samovolného zpomalování. Ale jakmile začne člověk využívat tu setrvačnost ke svému prospěchu, tak je to paráda. Úplné ticho, v dálce jemně hučící dvanáctiválec skoro na volnoběh a při přidání okamžitý lineální atmosférický zátah, který nemá konce a hlavně nijak neruší tu pohodu na palubě.
A i na první pohled slabší brzdy, oproti jedovatému nastavení v dnešních autech, jsou vlastně dokonale slazené s celkovým chováním vozu. I když člověk brzdí prudčeji, pořád se dají číst noviny a popíjet káva. Žádné vybité zuby o volant. Jen plynulé a nerušené zpomalení vozu.
Konec poetické chvilky, zpátky do uspěchané a konzumní reality
.